Tři desítky let v nejvyšších funkcích ligových klubů a čtvrt století v republikových orgánech Českého nohejbalového svazu, organizátor řady mezinárodních i tuzemských nohejbalových akcí, trenér, metodik… To je funkcionářská vizitka Martina Maršálka (*1969), kterého jsme tentokrát vyzpovídali jako prvního předsedu nově založeného spolku České sportovní dědictví.

Pane předsedo, nohejbal nedávno oslavil 100 let existence. Přesto ve své mateřské zemi je někdy brán jako ryze rekreační sport, který nemá zvučnější budoucnost. Váš názor?

Můj názor je zkreslený tím, že jsem nohejbal hrál odmala a mám jej ve svém srdci. Některé věci tak řeším srdcem než hlavou. Čím je ale člověk starší, tím ví, že zásadní věci musí rozhodovat hlava. Co se týká otázky, nohejbal má proti řadě i výrazně mladších sportů několik zásadních nevýhod.

Které z nich můžete zmínit?

Nohejbal je těžký pro úplné začátečníky a při dnešní zoufalé připravenosti i soustředěnosti dětí je náročné je zaujmout. Na „chromost“ dnešních dětí ale chytře zacílili jiní, konkrétně třeba florbal. Ve školách také nemůžete nechat hrát šest dětí a trojnásobný zbytek nechat ladem. Dalším problémem je nedostatek finančních příjmů nohejbalu, který se promítá do všech sfér. Proto i pozice svazu je složitá, když disponuje velmi omezeným rozpočtem. Tou hlavní nevýhodou ale je, že ani ve své mateřské zemi nedosáhl nohejbal met, kterých měl. Hodně i kvalitních lidí ztratilo víru, někteří z nohejbalu odešli. Kvalita se tak rozředila a akceschopnost klíčových orgánů oslabila. Podobný vývoj vidíme i v politice. Lidé nevěří vlastním silám, osvědčeným postupům z jiných oblastí a inklinují k volbě egoistických spasitelů, kteří samozřejmě nic nikam neposunou.

Jaký vliv má mezinárodní rozšíření nohejbalu?

Když v roce 1987 vznikla mezinárodní asociace IFTA, hodně nohejbalistů začalo mluvit o nadnárodních šampionátech i dokonce o olympijské myšlence. Byl to velký a motivující milník nohejbalu, stejně jako o dvě dekády dříve vznik svazu a celorepublikových soutěží. První období splnilo očekávání, ale na přelomu století se vše zaseklo na nesmyslné malosti a egu vrcholných činovníků a opět se řada věcí řešila srdcem než hlavou. Výsledkem je rozdělení nohejbalu na dvě mezinárodní federace, kde každá chvilku tahá pilku a raduje se z neúspěchů té druhé. Mezinárodní rozvoj probíhá, ale nijak systematicky. A jak jsem uvedl, chybí i prostředky. Je však třeba mezinárodní rozvoj podporovat, protože má nemalý dopad i na domácí scénu.

Patříte do řady reformátorů českého nohejbalu. Ti ale v nohejbalu neměli na růžích ustláno…

Analytické schopnosti i dar vidět některé věci trochu dříve než ostatní, není vždy zárukou úspěchu. Pomalý a slabý vývoj v nohejbalu se odráží v nezájmu i neochotě cokoli měnit. K tomu existuje pár klubů, které jsou zrovna nahoře a vyhovuje jim pozice jednookých králů mezi slepými. Koncepční plány a strategie pracují s konkrétními čísly, termíny, odpovědností – a to se v amatérském prostředí moc nenosí. Pro každého reformátora je asi nejvíce demotivující spousta jalové práce i nereakce ostatních na vývoj, který je jím přitom správně predikován.

Je něco, co ovlivňují samotní nohejbalisté?

Když jsme na úrovni odborné komise svazu začínali připravovat nový strategický plán, pečlivě jsme analyzovali řadu oblastí a porovnávali je s dalšími sporty. Vyšlo z toho dost zajímavých údajů. O „atraktivitě“ desítky let téměř neměněných soutěžích je zbytečné hovořit, to vědí i největší laici. Ale vyšla i např. zajímavá čísla o tom, jak málo se vrcholné orgány zabývají zcela stěžejní problematikou. Hodně se nyní třeba hovoří o úpadku krajských a okresních soutěží, ale když se do zápisů zpětně podíváme, jak je toto téma (ne)probíráno na valných hromadách, radách, výborech, odborných komisích, nevychází nic neočekávaného. Regiony ani nemají zástupce ve statutárním orgánu svazu. Také změny předpisů, zejména pravidel hry, které jsou velmi citlivě vnímány celým hnutím, nebývají podložené tvrdými daty a sledovanými cíli, ale jen momentálními náladami funkcionářů. A takových věcí samozřejmě existuje daleko více.

A ještě tedy něco?

To, co vyčítám nohejbalistům ve vyšších svazových soutěžích nejvíce, je současné sobectví, zahleděnost do sebe a uzavřenost, jako kdyby nohejbal byl nějaká náboženská skupina. Obáváme se udělat reformní kroky, být atraktivnější navenek, aby pár silných klubů nezačalo vyhrožovat. Ale přitom tím stejně ztrácíme základnu, a hlavně se zavíráme před výrazně větší skupinou sportovců - potenciálních nohejbalistů. Nižší stupně registrované základny to možná tolik nepálí, ale dopad je i na ně. 

Jste k nohejbalu poměrně kritický. Proč bych se měla stát partnerem nohejbalu?

Nohejbal je mnohem větší množina lidí a soutěží, než si někteří uvědomují. Rekreační složku v ČR tvoří cca 350.000 hráčů a hráček a tím se zase tolik sportů pochlubit nemůže. Svazové soutěže tedy i po 53 letech činnosti republikového svazu pokrývají pouze 3 % počtu základny nohejbalu v ČR. Je třeba více pracovat i právě s masově-rekreační složkou základny. Jako kluk jsem zažil už jen dozvuky masových soutěží, které organizovaly subjekty jako ROH nebo SSM, dříve ČSM. Byly to na nohejbalové poměry velmi početné soutěže, kterých se od školních či závodních kol po republiková finále účastnilo ročně i 50.000 hráčů. Takže je zřejmé, že nohejbal má stále velký nevyužitý potenciál. Jak už jsem také zmínil, existují milníky, které dokáží hnutí nastartovat. Získá-li nohejbal silné a stabilní partnery a jedno, jestli svazové či konkrétních aktivit a projektů, má naději se zase zvednout. A co ještě může být pro potenciální partnery zajímavé, je fakt, že těch významných partnerů není zase tolik. Takže větší partner má zajištěno, že bude v nohejbalovém hnutí vidět a neztratí se v záplavě jiných. 

Co je tedy hlavní devízou nohejbalu?

Velmi slušná masovost, celkově se v součtu všech složek základny v ČR (neorganizovaná masově-rekreační, organizovaná nesvazová, organizovaná svazová) bavíme o téměř 400.000 nohejbalistů a nohejbalistek. Ekonomická nenáročnost tohoto sportu, díky které se nohejbalu mohou věnovat i děti ze sociálně slabších skupin. Dlouholetá tradice nohejbalu. Solidní věrnost svému sportu - zatímco z jiných sportů do nohejbalu je slušná fluktuace, opačně to neplatí. A hlavně, je třeba si uvědomit, že nohejbal je nehmotné dědictví našeho svébytného národa. Kolik věcí dokázala naše země dát světu a být na to patřičně hrdá? Alespoň doma by nohejbal měl být prorokem! Navíc, když je tu s námi už více než 100 let.

I proto jste stál u zrodu Českého sportovního dědictví?

Už v minulosti jsme s kolegy nohejbalu pomáhali i aktivitami zvenčí. Uvedu např. zajištění nohejbalového zpravodajství prostřednictvím časopisu, internetového magazínu a ročenky, organizace mezistátního utkání Česko-Slovensko, nový formát slavnostního večera Nohejbalista roku, vznik odborného panelu Morfeus pro vytvoření nové strategie řízení svazu nebo právě vícestupňovou soutěž žáků základních škol. Jiné aktivity nohejbalu nabídly i některé kluby. Výhodou takových projektů a aktivit je, že při jejich organizaci se právě nemusí bojovat s konzervatizmem a malostí. Svaz samozřejmě může takovým projektů a aktivitám být partnerem, a to i významným. Je to správná cesta. Hlavním motivem pro vznik Českého sportovního dědictví je malá podpora sportů v naší republice zrozených. Od státních i regionálních institucí, od firem, od médií… Cítím jako výzvu i jako poslání s tím něco dělat a myslím že ti odpovědnější z nás cítí jistý dluh vůči těm, kteří prošlapali cestu.  

Střešní sportovní instituce v ČR vás po 100 letech stále řadí mezi nejméně podporované sportovní odvětví. Je to smutný fakt?

Současná vrcholná sportovní autorita v ČR, Národní sportovní agentura, pro finanční podporu nohejbal nezařadila do prvních třech preferovaných skupin sportů, tedy těch na 1. až 70. místě. Velké sporty mají lepší možnosti vylobovat a nastavit kritéria podpory tak, aby získaly od státu více prostředků. Vlastně se nejde o nic systémově opřít a na dosažení nějakých kritérií dlouhodoběji zaměřit, protože se často mění, právě podle síly jednotlivých sportů. Nohejbal má ale také poměrně nízké procento jiných příjmů, včetně sponzorských nebo vlastních zdrojů.

Zkuste nám stručně popsat, co od Českého sportovního dědictví můžeme v blízké době čekat?

Přípravu smysluplných projektů a aktivit a získávání partnerů na ně. Jednání s institucemi, organizacemi, firmami a médii o zlepšení podpory skupiny národních sportů. Posilování našeho týmu o lidi stejného smyšlení.

Na internetové stránce Českého sportovního dědictví jsem našla zmínky o spojení s národní házenou a trampským sportem. Jak plánujete spolupracovat?

Národní házená je stejně jako nohejbal českým vynálezem, dokonce ještě o pár let starším. Propojuje je i osobnost pokrokového multisportovního vynálezce a metodika Josefa Klenky, který měl na vzniku obou sportů přímou či nepřímou zásluhu. A bohužel i podobný osud ve své mateřské zemi. I zde chceme spolupracovat s lidmi, kteří se s tím nikdy nesmíří. A trampský sport i tramping obecně je další z oblastí kulturně-sportovního národního dědictví, která usiluje o větší uznání a která utvářela a utváří naše moderní dějiny.